Pohádky – Bohnický hřbitov

Strážce hřbitova Tomáš

U zadní branky na bohnickém hřbitově žil a určitě ještě žije milý a laskavý duch jménem Tomáš.

Tomáš je strážcem hřbitova a celé dny dohlíží na duchy, kteří hřbitov nazývají svým domovem.

Tomáš je velký, statný duch se zlatým srdcem. Na hřbitově má postel z kytiček, které se jmenují barvínci , kde rád odpočívá a moc rád pozoruje v noci skrz vysoké hřbitovní stromy hvězdy. Světlušky mají Tomáše rády a často kolem něj tančí, když leží a osvětlují tmu svou jemnou září, ale jen tak opatrně, aby Tomáš viděl na hvězdy. Tomáš jim vždycky schovává ve své velké a mohutné dlani kapky rosy, když je v létě veliké teplo. Rosa z břečťanu totiž světluškám moc chutná a lépe se po ní tancuje.

Navzdory své milé povaze má Tomáš těžkou práci. Strašidla na hřbitově jsou často rozpustilá a mají sklon dělat neplechu. Tomášovým úkolem udržet je na uzdě a zajistit, aby nezpůsobili příliš velký chaos a strach v okolí. Tomášovi to však nevadí. Má duchy a strašidla rád a vždy je připraven být, když je potřeba přísný nebo naopak podat pomocnou ruku . Ať už potřebují jeho mohutné rameno, na kterém by se vyplakali, když se jim stýská po živých rodičích a kamarádech nebo když je potřeba tak Tomáš poskytne laskavé slovo rady, když si někdo neví s něčím pomoci, Tomáš tu pro ně je vždy -celý den i noc.

Jak roky plynuly, duchové na hřbitově si Tomáše oblíbili, jako by byl jeden z nich. Věděli, že tu pro ně vždy bude, aby na ně dohlížel a chránil je. Jenže všude se najdou neposedné duše, kterým je hřbitov malý.

Jedné dlouhé podzimní noci se ze hřbitova vyplížila skupinka rozpustilých mladých duchů dírou ve zdi a zamířila do Bohnic, odhodlaná způsobit nějaké potíže. Tomáš vycítil, že něco není v pořádku, a vydal se rychle za nimi. Zatímco duchové působili ve vesnici spoušť a přes okno strašili malé děti, tak Tomáš se je snažil uklidnit a varovat. Ale navzdory jeho snaze byli duchové příliš silní a příliš tvrdohlaví, než aby ho poslouchali.

Když už se zdálo, že je vše ztraceno, přiletěla skupina světlušek a obklíčila rozpustilá strašidla. Oslněni silným denním světlem duchové ztuhli na místě a nemohli se pohnout.

Tomáš využil příležitosti a rychle odnesl strašidla zpátky na hřbitov, Bylo, ale už pozdě, protože kdo jednou opustí hřbitov už se nesmí nikdy vrátit a z duchů či strašidel stanou se malé mráčky na obloze a to se také hned stalo. Od toho dne se ostatní duchové na hřbitově chovali mnohem slušněji, a to díky laskavému vedení jejich milovaného strážce Tomáše a průšvihu mladých duchů, kteří nechtěli poslouchat.

Smutný voják Josef

V srdci malé vesničky na Moravě žil kovář jménem Josef. Josef byl statečný a silný muž, který se staral vzorně o svoji ženu a pět dětí. Bohužel zlá nemoc, která se šířila celou zemí mu vzala ženu a dvě nejmladší děti, ještě než je stihl pohřbít na místním hřbitově začala velká válka a Josef musel narukovat do armády.

Josef bojoval v mnoha bitvách, jednoho dne navzdory své statečnosti potkal i Josefa tragický konec. Byl v bitvě zabit a jeho tělo bylo přivezeno omylem do Bohnic, aby bylo pohřbeno na hřbitově. Protože Josef nebyl z Bohnic nikdo nevěděl proč se tam ocitl, ale hrob mu byl vykopán a v rakvi uložen byl do země, tak jak bylo vojáky nařízeno. Nebylo to šťastné rozhodnutí. Josefova rodina měla hrob na Moravě a tam chtěl být se svojí ženou a dětmi jednou pochován, tento omyl nedal Josefovi klidu ani po smrti. Zbylé děti tak marně hledali hrob svého otce, ten zůstal opuštěný bez květin až do dnešních dnů.

Josefův duch tak nemohl odpočívat v pokoji. Bloudil po hřbitově a hledal cestu do nebe. Procházel mezi hroby a toužil po dni, kdy se konečně shledá se svými blízkými v nebi. S přibývajícími roky se Josefův smutek jen prohluboval. Sledoval, jak ostatní duchové na hřbitově odcházejí na onen svět a jeho nechávají za sebou. Začal mít pocit, že je na světě úplně sám, ztracená duše bloudící v temnotě.

Jednoho dne, když se Josef toulal hřbitovem, narazil na malého ducha jménem František. František se nepodobal nikomu, koho Josef kdy potkal – byl plný života a radosti a vyzařovalo z něj hřejivé, uklidňující světlo. František byl prvním kdo byl na hřbitově pohřben. Navzdory svému smutku se Josef přistihl, že ho Františkovo světlo přitahuje, a oba se rychle spřátelili. František Josefovi pomohl pochopit, že život má cenu žít i po smrti a že stále existuje naděje na lepší zítřky.

Jak se dny měnily v týdny a týdny v měsíce, Josef začal pociťovat klid, který už dlouho necítil. Stále mu velmi chyběli jeho blízcí, ale s Františkem po boku věděl, že není sám. Jedné noci, když Josef s Františkem pozorovali hvězdy na hřbitově, se na obloze objevilo jasné světlo. Josef věděl, že to je jeho šance – to je cesta do nebe, kterou celé ty roky hledal.

S těžkým srdcem se Josef rozloučil s Františkem a vstoupil do světla. Když se vznášel po obloze, věděl, že má konečně pokoj a že na něj budou vzpomínat jako na smutného vojáka na hřbitově, přesto byl šťastný, že se setká se svojí ženou a dětmi. Josef se nikdy už nedozvěděl, že světlo a cestu do nebe mu rozsvítili na přímluvu Františka místní světlušky a hvězdy, které jen jednou v roce padají na zem, kde umřou a tím na chvilku rozsvítí celou noční oblohu. Do dnešních dnů ani děti dalších dětí z rodiny Josefa, nevědí, že hrob jejich pradědečka leží opuštěný a zapomenutý na bohnickém hřbitově.

O zlém černém kocourovi a hodném Františkovi

Na kraji malé vesničky zasazené do kopců žil rozpustilý kocour Matěj. Matěj nebyl jako ostatní kočky – byl mazaný a lstivý, se srdcem chladným jako led. Celé dny číhal ve stínu stromů na hřbitově a čekal na příležitost jak někomu uškodit a vystrašit ho.

Jednoho dne, když se Matěj plížil mezi hroby, narazil na čerstvou krásnou kytici květin, kterou zde položil manžel právě zemřelé Marie, která dlouho bojovala marně o život v blízkém ústavu. Matěj bez rozmýšlení květiny z hrobu sebral, rozerval a odplížil se do kouta bohnického hřbitova, kde na něj nikdo nemohl a tam květinu zahrabal.

Matěj však netušil, že květiny, které ukradl, jsou kouzelné a že udělal ohromnou chybu krást z hrobu na hřbitově květiny. Když běžel zase škodit ulicemi Starých Bohnic, zaplavil ho po celém kocouřím těle zvláštní pocit. Najednou se jeho srst změnila na černou jako uhel a oči mu zazářily nadpozemským světlem. Matěj na chvíli bolestí usnul a probudil se na bohnickém hřbitově ze kterého už nesměl ven.

Od toho dne se Matěj stal prokletým hřbitovním zlodějem, odsouzeným na věčnost strašit na hřbitově. Celé dny kradl květiny z hrobů, zhasínal svíčky a dělal neplechu po celém hřbitově. Místní si o zlém kocourovi Matějovi šeptali a snažili se mu vyhýbat a na hřbitov přestali nosit květiny a svíčky.

Nakonec na hřbitov už ze strachu z černého kocoura nechodil raději nikdo.

Přestože byl Matěj lump, tak v hloubi duše toužil zbavit se svého prokletí a vrátit se ke svému starému životu, aby mohl opustit zdi bohnického hřbitova a třeba najít někoho kdo ho bude mít rád.

Jednou v noci, když se Matěj potuloval po hřbitově, narazil na malé strašidlo jménem František. František se nepodobal nikomu, koho Matěj kdy potkal – byl milý a laskavý, se srdcem plným lásky. František mu nic nevyčítal ani se černého kocoura nebál, klekl si k němu a dlouho ho hladil. Oba se rychle spřátelili. Společně se pak toulali po hřbitově, zpívali v noci písničky a honili světlušky.

Jak roky plynuly, Matěj si začal uvědomovat, že se možná přece jen nemusí zbavovat svého prokletí. S Františkem po boku byl šťastný takový, jaký byl – mazaný, prohnaný kocour se srdcem plným lásky od Františka. A i když se ho vesničané stále báli, Matěj věděl, že na hřbitově, obklopen láskou svého přítele strašidýlka Františka a kouzlem noci, našel svůj pravý domov.

Loučení s červeným balónkem

Kdysi dávno žilo v malé obci na konci Prahy malé strašidlo jménem František.

František žil na hřbitově na kraji města, kde trávil dny hraním, zpíváním sladkých písniček za svitu měsíce společně s ostatními strašidly a svým kamarádem černým kocourem Matějem.

Jedné temné a bouřlivé noci, když se František sám toulal hřbitovem, protože ostatním duchům a strašidlům se v dešti nechtělo vylézat z hrobů narazil úplně náhodou uprostřed hřbitova na holčičku schoulenou pod stromem. Celá se třásla zimou a strachem, protože se v hustém dešti ztratila a už od rána nemohla najít cestu domů. Františkovi se holčičky zželelo a nabídl jí pomoc ač nikdy nesměl opouštět zdi hřbitova, protože bylo pravidlo, že duch, který opustí hřbitov se nesmí vrátit a bude jen bloudit a plout po obloze. Přesto se společně vydali křivolakými uličkami Starých Bohnic a společně hledali dívčin dům.

Jak šli, František jí vyprávěl příběhy o svých dobrodružstvích na hřbitově a holčička poslouchala s širokýma očima a úsměvem na tváři.

Nakonec došli k dívčině domku a František jí pomohl ke dveřím. Právě když se chtěl rozloučit, holčička sáhla do kapsy a vytáhla malý červený balónek.

„Tady máš,“ řekla a podala balonek Františkovi. „To je pro tebe. Děkuji ti, že jsi mi pomohl najít cestu domů.“

František měl z dárku obrovskou radost, protože nikdy balónek neměl ,poděkoval holčičce a tiše zmizel zpátky v noci. A protože se nesměl vrátit na hřbitov vznesl se na oblohu a balónek se vznesl s ním. Malý František se najednou cítil šťastnější jako nikdy předtím. Jen kocour Matěj dlouho plakal, a jeho kočičí pláč bylo slyšet široko daleko, protože ztratil svého nejlepšího kamaráda.

Od toho dne se Františkovi začalo říkat malé strašidlo s červeným balónkem a všechny děti z Bohnic a okolí ho milovaly. Celé dny létal po obloze, honil se za mraky a zpíval si radostné písničky. A přestože byl jen strašidýlko, byl František nejšťastnějším malým strašidýlkem v celé zemi. A když někdy uvidíte na obloze červený balónek je to určitě František z Bohnického hřbitova, který tenkrát zachránil malou holčičku.

Jako první byl na bohnickém hřbitově pohřben 24. září 1909 jedenáctiletý pacient František Jankovský.