Historie

Hřbitov jako součást soběstačného ústavu

Na počátku 20. století vznikal na okraji tehdejších Bohnic rozsáhlý zemský ústav pro duševně nemocné. Nebyl navržen pouze jako soubor léčebných pavilonů. Areál měl vlastní hospodářské zázemí, dílny, statek, technické provozy, kostel a další zařízení, díky nimž fungoval téměř jako samostatné městečko.

Přirozenou součástí takového komplexu se stal také vlastní ústavní hřbitov. Leží přibližně 700 metrů západně od nemocničního areálu a jeho rozloha činí zhruba 2,5 hektaru.

Hřbitov byl dokončen a slavnostně vysvěcen 12. září 1909. Už o dva dny později se zde uskutečnil první známý pohřeb. Pohřben byl jedenáctiletý ústavní chovanec František, který trpěl hydrocefalem a zemřel na tuberkulózu.

Hřbitov byl od začátku spojen s duchovní správou ústavu. Jeho výraznou stavbou byla kaple s márnicí. V prostoru hřbitova se postupně vytvořila jednoduchá síť cest a řady převážně skromných hrobů.

Poslední místo pacientů i zaměstnanců

V prvních letech se na hřbitově pohřbívali především lidé, kteří zemřeli během hospitalizace v ústavu a jejichž rodiny nezajistily pohřeb jinde. Podle dochovaných údajů zde bývalo ročně uloženo přibližně osmdesát zemřelých.

Nebyli to však výhradně pacienti. Na hřbitově odpočívali také zaměstnanci ústavu, ošetřovatelé, řádové sestry, dělníci či úředníci. Byl to tedy skutečný ústavní hřbitov, nikoliv anonymní pohřebiště jediné skupiny lidí.

Většina pohřbů byla prostá. Právě skromnost hrobů později přispěla k tomu, že po desetiletích chátrání začaly jednotlivé hroby mizet pod vegetací a bylo stále obtížnější rozeznat původní členění pohřebiště.

Válka přivedla do Bohnic další lidské osudy

První světová válka výrazně zasáhla nejen samotný ústav, ale i jeho hřbitov. Do Bohnic byli v důsledku válečných událostí přesouváni pacienti z ústavů na území tehdejšího Rakouska-Uherska, mimo jiné z oblasti Tridentu. Část z nich v Bohnicích zemřela a byla pohřbena právě zde.

Na hřbitově spočinuli také lidé italské národnosti spojení s válečnými událostmi. Pozdější badatelská práce pomohla identifikovat 48 pohřbených osob italské národnosti. V dobových souvislostech se připomínají rovněž italští vojáci a epidemie tyfu.

Mohyla obětem války

Jednou z hlavních dominant hřbitova se stala mohyla připomínající vojáky a další oběti první světové války, které zemřely během pobytu v bohnickém ústavu. Spolu s kaplí a hlavní osou hřbitova tvořila důležitý kompoziční bod celého areálu.

Zvon odvezený pro válečné účely

Pamětní kniha duchovní správy uvádí, že 13. ledna 1917 byl pro válečné účely odevzdán také zvon z hřbitovní kaple. Měl průměr přibližně 38 centimetrů a vážil kolem 30 kilogramů. I tato drobná událost ukazuje, jak hluboko válka zasahovala do každodenního života ústavu.

Desítky let v rytmu nemocničního života

Po vzniku Československa pokračoval hřbitov ve své původní funkci. Bohnický ústav dál patřil k nejvýznamnějším psychiatrickým zařízením v zemi a pohřebiště zůstávalo přirozenou součástí jeho provozu.

V meziválečném období se zde dál pohřbívali pacienti i lidé spojení s ústavem. Hřbitov měl vlastní duchovní kontext, kapli, márnici a pravidelně udržovaný prostor. Dnešní romanticky zarostlá podoba tedy není jeho původním stavem; vznikla až v důsledku dlouhodobého opuštění.

Na konci čtyřicátých let byl bohnický ústav stále obrovským komplexem. V roce 1949 jej tvořily desítky léčebných, obytných, technických a hospodářských budov a vlastní hřbitov byl stále uváděn mezi jeho součástmi.

Hřbitov přestává plnit svou původní roli

Po únoru 1948 došlo k zásadním změnám v organizaci zdravotnictví i v postavení církevní správy. V Bohnicích byla na počátku padesátých let zrušena ústavní duchovní správa a bohoslužebná funkce kostela. Právě s tímto obdobím se pojí také konec pravidelného pohřbívání na ústavním hřbitově.

Některé prameny uvádějí jako konec pohřbívání rok 1951, jiné připouštějí ojedinělé pohřby i v následujících letech. Shoda však panuje v tom, že původní funkce hřbitova postupně zanikla.

Klíčovým datem je 1. leden 1963, kdy byl ústavní hřbitov předán do operativní správy Pohřební služby hlavního města Prahy. Ta zde již pravidelně nepohřbívala. Od tohoto okamžiku začala dlouhá etapa chátrání.

Místo pomalu mizí pod břečťanem

Bez pravidelné péče se hřbitov rychle měnil. Cesty zarůstaly, náhrobky se rozpadaly nebo mizely, vegetace překrývala jednotlivé hroby a areál ztrácel čitelnost původního uspořádání. Hřbitov se postupně vytrácel i z obecného povědomí.

Právě během této doby vznikl obraz tajemného a téměř zapomenutého místa. Pozdější legendy však často překryly skutečné dějiny hřbitova, které jsou samy o sobě mimořádně silné.

1984 – Amadeus

Ponurou atmosféru hřbitova využil režisér Miloš Forman. V roce 1984 zde vznikla známá scéna z filmu Amadeus, v níž je Mozartovo tělo ukládáno do společného hrobu. Film později získal osm Oscarů a bohnický hřbitov se díky němu zapsal také do dějin světové kinematografie.

1989 – požár kaple

O pět let později přišla jedna z největších ran. Hřbitovní kaple s márnicí byla v roce 1989 vypálena vandaly. Střešní konstrukce zanikla a kaple zůstala po desetiletí pouze jako torzo obvodových zdí.

Z pietního místa se stávala skládka

Po roce 1989 se stav areálu nezlepšil. Naopak. Nejasné majetkové poměry, minimální dohled a dlouhodobá absence pravidelné údržby vytvořily podmínky pro další devastaci.

Do areálu se navážel odpad a suť, objevovaly se zde staré spotřebiče, stavební materiál a další nepořádek. Hřbitov byl zarostlý náletovými dřevinami a břečťanem. Kaple byla bez střechy a další prvky areálu se postupně rozpadaly.

Dobrovolníci vracejí hřbitovu důstojnost

Zlom přišel v roce 2013. O areál se začal jako dobrovolník starat místní občan a tehdejší profesionální hasič Jiří Vítek. Nejprve sám a později s dalšími dobrovolníky začal hřbitov zbavovat odpadu, suti a náletové vegetace.

V prvním období bylo odvezeno více než 30 tun odpadu; pozdější souhrny uvádějí přibližně 35 až 40 tun. Odstraňovaly se ledničky, stavební materiál, odpad i ohořelé části propadlé konstrukce kaple. Břečťan byl naopak na mnoha místech ponecháván jako součást charakteristické atmosféry místa.

Vedle fyzické obnovy začala také obnova paměti. Pořádaly se komentované prohlídky a postupně se dohledávaly informace o jednotlivých pohřbených, válečných osudech i historii ústavu.

V roce 2014 byla na hřbitově sloužena mše za oběti první světové války. Hřbitov se z místa známého hlavně několika dobrodruhům postupně proměňoval v pietní a historicky vyhledávaný prostor.

Dlouhá cesta k převodu hřbitova

Dobrovolnická péče sama o sobě nemohla vyřešit havarijní stav staveb ani komplikované majetkové vztahy. Od roku 2015 proto začala jednání o tom, aby se hřbitov dostal do veřejné správy, která by umožnila jeho systematickou obnovu.

Do procesu vstupovala městská část Praha 8, hlavní město Praha, ministerstvo zdravotnictví, Psychiatrická nemocnice Bohnice a později také Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. V roce 2018 Praha 8 schválila další kroky směřující k převodu.

Proces trval několik let. Nakonec se podařilo nastavit převod tak, aby historický areál přešel do veřejné správy Městské části Praha 8. Tím se otevřela cesta k investicím, opravám a dlouhodobé koncepci celého místa.

První viditelné opravy a nový plán

Po vyřešení správy areálu následovaly první konkrétní zásahy. V roce 2023 prošla rekonstrukcí hlavní brána a branka. Na bránu se po mnoha letech vrátil také kříž.

Následně vznikla architektonická studie celkové revitalizace. Jejím cílem není udělat z hřbitova nový park ani setřít stopy času. Naopak – základním principem je zachovat genius loci, původní kompozici a pietní charakter.

Návrh OHA architects pracuje především se třemi hlavními dominantami: kaplí, mohylou a křížem v hlavní ose. Součástí budoucí obnovy je také část historické cestní sítě, hřbitovní zeď a citlivá práce se zelení.

Trnová koruna nad kaplí

Nejvýraznějším prvkem návrhu obnovy kaple je nová konstrukce z cortenové oceli. Její tvar připomíná trnovou korunu – symbol bolesti, utrpení, ale zároveň naděje a nového začátku. V obnovené kapli má vzniknout také stálá expozice věnovaná historii hřbitova.

Začíná skutečná revitalizace

Na přelomu let 2025 a 2026 byla zahájena první velká etapa revitalizace – rekonstrukce hřbitovní kaple. Torzo stavby má být staticky zajištěno, doplněno a zastřešeno novou cortenovou konstrukcí.

Projekt počítá i s dalšími etapami. Mezi připravované zásahy patří obnova historických cest, rekonstrukce hřbitovní zdi, oprava mohyly a instalace nového kříže v hlavní ose areálu.

• obnova a nové využití hřbitovní kaple,
• oprava a stabilizace hřbitovní zdi,
• obnova části historické cestní sítě,
• obnova pamětní mohyly,
• nový kříž v hlavní ose hřbitova,
• citlivé úpravy zeleně při zachování atmosféry místa.

K září 2026 rekonstrukce kaple stále probíhá. Aktuální informace na webu Bohnického hřbitova uvádějí dokončení prací v průběhu září 2026. Mimo bezprostřední staveniště zůstává hřbitov přístupný návštěvníkům.

4300 lidských příběhů

Dnes už není možné chápat Bohnický ústavní hřbitov pouze prostřednictvím přezdívky „hřbitov bláznů“ a příběhů o údajných paranormálních jevech. Skutečná historie místa je mnohem hlubší.

Je to příběh vývoje psychiatrické péče, života velkého nemocničního komplexu, první světové války, tisíců anonymních i konkrétních lidských osudů, poválečných společenských změn, desetiletí lhostejnosti a nakonec také občanské vůle zapomenuté místo zachránit.

Přibližně 4 300 pohřbených lidí představuje stejný počet jednotlivých životů. Právě návrat jejich paměti je dnes jedním z nejdůležitějších smyslů obnovy hřbitova.