Místo si našlo mě

Hřbitov byl nejdřív jen kulisou

Jmenuji se Jiří Vítek a jsem rodák z Bohnic. Vyrůstal jsem tady, chodil do školy v Ústavní ulici a okolí psychiatrické léčebny, Čimického háje i starého ústavního hřbitova bylo přirozenou součástí mého dětství.

Jako kluk jsem hřbitov nevnímal jako historickou památku. Byl to zvláštní kus krajiny na okraji Bohnic, místo s pověstmi, tichem a trochu studenou atmosférou. Kopce starých hrobů se při dětských hrách měnily v bunkry a později se okolí hřbitova stalo jednou z kulis dospívání.

Mezi místními se mu dlouhá léta říkalo různými přezdívkami. Skutečný důvod jeho existence znal málokdo. Hřbitov ztrácel nejen svou fyzickou podobu, ale postupně i své jméno a příběh.

Nejdřív jsem zachraňoval živé

Téměř patnáct let jsem pracoval jako profesionální hasič. Člověk si během takové práce zvykne, že někdy musí přijít tam, odkud ostatní odcházejí. Že má smysl něco zachraňovat i ve chvíli, kdy je situace špatná a výsledek není jistý.

Tehdy jsem samozřejmě netušil, že právě tahle zkušenost jednou ovlivní i můj vztah ke hřbitovu. Později jsem si to pro sebe formuloval jednoduše: dlouhé roky jsem pomáhal zachraňovat živé, a pak přišel čas pokusit se zachránit paměť mrtvých.

Stačilo se jednou opravdu podívat

Po mnoha letech jsem se k hřbitovu vrátil. Když člověk zná nějaké místo od dětství, může kolem něj chodit stokrát a vlastně ho nevidět. Pak přijde jeden den, kdy se podívá jinak.

Stav hřbitova byl zoufalý. Byl zarostlý náletovými dřevinami, mezi zbytky hrobů ležel odpad, staré spotřebiče, stavební materiál a suť. Kaple, kterou vandalové v roce 1989 zapálili, byla bez střechy. Ohořelé trámy ležely uvnitř a celý prostor působil jako místo, na které se jednoduše zapomnělo.

V roce 2013 jsem začal uklízet. Neexistoval žádný velký plán, projekt ani rozpočet. Byla jen lopata, kolečko, ruce a pocit, že takhle pietní místo vypadat nemůže.

Ledničky, suť, křoví a břečťan

Během prvního roku bylo ze hřbitova odvezeno více než třicet tun odpadu. Pozdější souhrny celé dobrovolnické obnovy uvádějí přibližně 35 až 40 tun. Nebyly to jen pytle s odpadky. Odvážely se staré ledničky, stavební suť, kusy materiálu a další věci, které na hřbitov nikdy nepatřily.

Postupně se přidávali další dobrovolníci. Odstraňovali jsme náletové dřeviny, zprůchodňovali cesty a vyklízeli ohořelé zbytky propadlé střechy kaple. Zároveň jsme nechtěli hřbitov „vyčistit“ tak dokonale, aby ztratil svou tvář.

Proto zůstával břečťan. Patří k tomuto místu stejně jako staré zdi, stromy a ticho. Cílem nikdy nebylo vytvořit sterilní park. Cílem bylo vrátit místu důstojnost a přitom zachovat jeho nezaměnitelný charakter.

Pak začali přicházet návštěvníci

S úklidem přišla další otázka: kdo vlastně na hřbitově leží? Z místních pověstí a strašidelných historek se postupně začal vynořovat skutečný příběh pacientů, zaměstnanců ústavu, ošetřovatelů, řádových sester, dělníků, úředníků i lidí, které do Bohnic přivedla první světová válka.

Začal jsem pořádat komentované prohlídky. Nebyly o strašení. Byly o historii, lidských osudech a o tom, že za každým anonymně působícím místem může být konkrétní člověk. Podle údajů Prahy 8 prošlo mými prohlídkami už do roku 2021 více než 5 600 návštěvníků.

Hřbitov se pomalu vracel do povědomí Bohnic i celé Prahy. Z místa, kam se chodilo jako na zkoušku odvahy, se znovu stávalo místo paměti.

Italská stopa dostala konkrétní jména

Jedním z nejsilnějších příběhů hřbitova je jeho spojení s první světovou válkou. Do bohnického ústavu byli během války přesouváni také pacienti z oblastí tehdejší monarchie, včetně Tridentu, a na hřbitově se objevují osudy lidí italské národnosti.

V roce 2018 se mi podařilo v rámci badatelské práce pomoci italskému ministerstvu obrany identifikovat 48 osob italské národnosti, které na bohnickém hřbitově našly poslední místo odpočinku.

Právě podobné okamžiky člověku připomenou, že práce na hřbitově není jen úklid větví a odpadu. Je to také skládání paměti zpět z jednotlivých jmen, dat a dokumentů.

Uklízet nestačilo. Hřbitov potřeboval jistotu

Časem bylo jasné, že samotné brigády hřbitov dlouhodobě nezachrání. Kaple byla v havarijním stavu, zdi stárly a majetkové poměry komplikovaly každou větší opravu.

Od roku 2015 jsem proto prosazoval, aby se hřbitov dostal do správy Městské části Praha 8. Měl jsem obavu, aby jednou jako nepotřebný státní majetek neskončil v situaci, kdy o jeho budoucnosti rozhodne někdo, kdo k místu nemá žádný vztah.

Jednání trvala roky. Hřbitov patřil státu, prošel přes Ministerstvo zdravotnictví a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Praha 8 o jeho svěření oficiálně usilovala a po několika letech se podařilo převod schválit.

Teprve tím vznikla skutečná možnost plánovat dlouhodobou obnovu, investovat do staveb a vrátit hřbitovu budoucnost, ne jen udržovat jeho minulost.

Brána, studie a trnová koruna

V roce 2023 prošla kompletní opravou vstupní brána a branka. Po mnoha letech se na hlavní bránu vrátil kříž, který byl v minulosti odcizen.

Následovala architektonická studie revitalizace hřbitova. Její princip odpovídá tomu, o co jsem se snažil od prvního dne: zachovat genius loci a neudělat z hřbitova naleštěnou atrakci.

Nejsilnějším motivem návrhu kaple se stala otevřená konstrukce z cortenové oceli připomínající trnovou korunu. Rez, bolest, zánik – a současně naděje. Přesně ten rozpor, který podle mě vystihuje celý příběh hřbitova.

Po desetiletích už nejde jen o slib

Na přelomu let 2025 a 2026 se rozběhla skutečná rekonstrukce hřbitovní kaple. Stavba, která od požáru v roce 1989 zůstávala torzem, se po desetiletích konečně dočkala zásahu, který má zabránit jejímu zániku a dát jí novou, citlivou podobu.

Podle aktuálních informací Bohnického hřbitova rekonstrukce v září 2026 stále probíhá. Hřbitov je mimo bezprostřední prostor staveniště nadále přístupný veřejnosti.

Tím ale cesta nekončí. Revitalizace počítá také s obnovou mohyly, kříže, části historických cest, hřbitovní zdi a dalšími zásahy, které mají respektovat původní podobu a atmosféru areálu.

Nejde o „hřbitov bláznů“. Jde o lidi.

Bohnický hřbitov bývá představován jako tajemné místo, strašidelná atrakce nebo prostor s údajnou negativní energií. Tohle všechno možná přitahuje pozornost, ale není to důvod, proč má smysl hřbitov zachraňovat.

Důvodem jsou lidé. Více než čtyři tisíce lidských osudů. Pacienti. Sestry. Ošetřovatelé. Zaměstnanci. Vojáci. Lidé z různých zemí, rodin a životních příběhů.

• Hřbitov má zůstat pietním místem, nikoliv atrakcí.
• Obnova má zachovat jeho historický charakter a atmosféru.
• Skutečné příběhy mají dostat přednost před senzací a mýty.
• Kaple, mohyla, cesty i zeď mají znovu tvořit jeden celek.
• Hřbitov má být místem, kde se minulost neztrácí pod břečťanem.